Neumíš mluvit!

Já ani nemusím, nejsem rodilá Češka, ale přesto mluvím hodně dobře česky, s krásným českým přízvukem. Nechválím se. Môžem teraz hovoriť po slovensky a ani si nevšimnete, že som prepla. A znova jsem přepla, a už ani nevíte, jestli to bylo česky nebo slovensky. I teraz mowię trochę po polsku i pan nie będzie zrozumiał. Nevadí. Ale klidně mi říkej, že mluvit neumím. 

Jana Kirschner zpívá: „Bývam v cudzom meste, plnom cudzích ľudí, v cudzom byte spávam…“ Někdy to byla moje hymna. Náplavka ze Slovenska v Praze a lidé mě nebrali vážně. V konkurzech na práci vždy upřednostnili rodilého Čecha, to bylo ani ne před pěti lety. Teď je všechno jinak. Drtivou většinu Čechů pořád opravuji v jejich gramatice, někdy dokonce i ve stylistice. Mluvím v rádiu, moderuji a čtu zprávy, píšu zprávy pro zprávaře a když mluvím s tiskovými mluvčími, nikdy nikoho nenapadne myslet si, že jsem vlastně Slovenka. V Polsku si mysleli, že jsem Polka. 

Proč je to tak… Taky jsem si někdy myslela, že jsem mistryně světa a umím všechno. Neuměla jsem. I když jsem už českou gramatiku měla v malíčku, mluvila jsem jako hulvát, nebo česky vůbec. Tímto chci poděkovat panu Pavlu Hronkovi, který mě naučil mluvit tak, jako nemluví ani moderátoři v České televizi. Otevřel mi pusu a naučil mě správně dýchat. Změnil se mi život a našla jsem smysl svého života i v Praze, otevřeli se mi dveře do jákekoliv práce. Není to o tom mít talent, já asi talent na jazyky mám, ale jde o píli a vytrvalost a umění se prodat. Paradoxně mě pan Hronek naučil správně nejenom česky, ale i slovensky. Polština je v jiném šuplíku, ta má úplně jiný akcent, důraz dává na předposlední slabiku ve slově. Čeština a slovenština je ale hrozně podobná, stejně ale tak moc odlišná. Miluju oba tyto jazyky. Ale stejně mi Pavel Hronek ještě jednou za čas řekne: „Neumíš mluvit!“ Tak dík…

Eva Spišáková