Luboš Palata: Své studenty chci naučit kritickému myšlení
Studenti moderátorského a audiovizuálního kurzu absolvují jednou týdně v Applausu porady s novinářem Lubošem Palatou, kde konzultují výběr a zpracování témat pro rádio a televizi.
Luboš Palata je novinářem od roku 1991. Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově v Praze. Je stálým středoevropským a bruselským zpravodajem pro různá česká, slovenská, německá a ukrajinská média. Publikuje do polského deníku Gazeta Wyborcza, nebo do slovenského deníku SME. Mimo jiné byl také zástupcem šéfredaktora slovenského deníku Pravda, vedoucím zahraničního oddělení Lidových novin a redaktorem zahraničního oddělení MF Dnes. Je nositelem několika novinářských cen, mimo jiné Ferdinanda Peroutky, rakouské Středoevropské ceny, dvojnásobný nominant za Česko na Novinářskou cenu Evropského parlamentu.
Jste novinářem a lektorem v Applausu. Studentům moderátorského a audiovizuálního kurzu poskytujete svoje rady. Co přesně se děje na poradách každý čtvrtek?
Na poradách se učíme od úplných základů. To znamená, že ze začátku studenti začínají zprávou z tiskové konference, přes reportáž z události, až k investigativní reportáži. Snažíme se přijít na to základní, což je novinářský přístup k informacím, získávání objektivního pohledu na problém a přemýšlení o věcech, které by měl novinář zpracovat. To, co bych chtěl studenty kurzů v Applausu naučit, je základ kritického novinářského myšlení, bez kterého žádná novinářská práce nedává tak úplně smysl.
Myslíte si, že být novinářem a reportérem je poslání?
Myslím si, že je to o něco víc, než práce. Pokud ji děláte tak, jak by se dělat měla, tak do ní dáváte něco víc, než jen to, že potřebujete někde zaplnit dvě nebo tři minuty vysílacího času. A dáváte do toho víc, než, že se jenom chcete objevit jako moderátor v televizi na obrazovce. Novinařina by měla mít základ v tom, že vy tou svojí prací chcete pomáhat tomu, aby se naše společnost trochu zlepšovala, aby demokracie a systém, ve kterém žijeme, byl spravedlivější, aby se tady míň kradlo, aby se tady lidem trochu lépe žilo. Vaši čtenáři nebo posluchači by měli z vaší práce cítit, že jste vlastně na jejich straně, na straně slušných a poctivých lidí.
Co od studentů v rámci porad v Applausu požadujete? Jak by měla taková reportáž vypadat?
Samozřejmě, je to trochu pokus-omyl, protože někdy nedokážete vysvětlit všechno v tak krátkém čase. Je to ale příjemná cesta, kdy stoupáte po jednotlivých schůdcích k nějakému novinářskému základu. Po svých studentech chci, aby si byli schopni vyhledat informace a aby dokázali kriticky přemýšlet. Snažím se je přimět k tomu, aby se snažili dělat víc, než jen odevzdat práci, kterou musí, ale aby do toho dávali i kousek ze sebe. To je potom ideální a pak je s takovými lidmi radost spolupracovat.
Jak dlouho v Applausu pracujete, a proč to vlastně děláte?
Už to bude třetí rok, co zde v Applausu pracuji. Baví mě to. Mám totiž pocit, že to dává smysl. Je to totiž zajímavá zkušenost i pro mě, jako novináře, který je 25 let v oboru. Je zajímavé přenést moje zkušenosti na další novinářskou generaci. Nutí to i mě samotného přemýšlet o práci, kterou já dělám a nutí mě to ji dělat trochu poctivěji a lépe, než kdybych ji dělal bez toho, abych pak musel předstoupit před studenty a říct: Tak podívejte se, tohle mám za sebou... Nutí mě to jít všem těm studentům příkladem.
Myslíte si, že touto vaší práci změníte další generaci novinářů v České republice?
To je příliš velká ambice. Učím jenom maličký kousek novinářské obce, ale je příjemné občas některého ze studentů vidět, že se jako novinář slušně uplatnil. Je příjemné mít pocit, že se tady něco naučil.
Jak a proč jste se vy dostal k novinářství?
Bylo to na začátku 90. let, kdy jsem se začal novinařinou zabývat. Tehdy se novinařina změnila ze služby komunistickému režimu ve skvělou a velmi zajímavou práci. Novinářů bylo tehdy velmi málo a šancí a možností dělat novináře bylo hodně, člověk si mohl vybírat. Byly to taková zlatá léta české novinařiny, kdy jediné, co jsme neměli byly zkušenosti a znalosti, jak tu práci dělat. Bylo to takové učení se za pochodu, ale přesto to byla skvělá léta. Byť ta situace dnes není ideální, tak se v tom středoevropském měřítku nemáme jako novináři za co stydět.
Nemyslíte si, že žurnalistika je nevděčná práce?
Někdy máte pocit, že napíšete sto článků a lidé to stejně hodí při volbách tomu člověku, o kterém jste přesvědčen, že je pitomec a někdy máte pocit zmaru, když politik, o kterém víte, že krade, se v té politice udrží, policie to nedošetří a velké množství investigativních článků je k ničemu. Někdy, když nastane situace, jako teď s uprchlíky, kdy má 80 % národa vůči lidem, kteří prchají z válečných zón, pocit, že by jim neměli pomáhat, ale naopak by se proti nim měli bránit. Mají pocit, že lidem, kteří tady žijí v bezpečí a míru, hrozí nějaké nebezpečí a tu pomoc jim prostě neposkytnou. Proto píšete články, ale přesto se to nemění. V takových situacích máte pocit, že vaše práce nemá takový dosah a výsledky, jaké by mít měla. Ale přesto se o to znovu a znovu pokoušíte, protože vám to dává smysl a někdy se vám ten svět podaří o malý kousek pootočit směrem, kterým by se otáčet měl. To je potom pocit, který vám pomůže v těch dalších 95 % případů, kdy se vám to nepodaří.
Text, foto: Eva Spišáková, 22. 10. 2015