Podívejte se i na naše domovské stránky www.applaus.cz

ROBEJŠEK ZAHÁJIL POHŘEB SVÉ STRANY

První projev Petra Robejška - politika, ve kterém nedokáže správně vyslovit ani název své strany, ukázal, jak důležité je umět své názory a myšlenky správně sdělit širšímu publiku.

 Kdy už si konečně politici uvědomí, že to, co se jim dá prominout jako politologům, novinářům, komentátorům nebo podnikatelům, nelze přejít bez povšimnutí v roli politiků. A ne, že by je za neschopnost mluvit někdo kritizoval, o to nejde, ale pro ně samé a pro jejich program je špatný mluvní projev diskvalifikační a odsuzuje jejich politické projekty k neúspěchu.

A k neúspěchu odsoudí Petr Robejšek svou novou stranu v případě, že se svým projevem rychle něco neudělá. 

 

 

 

V první řadě se musí naučit dýchat. Dechová nedostatečnost mu nedovoluje mít nosný hlas, nemůže správně akcentovat a vyslovovat skupiny souhlásek. Jeho hlas je posazený do krku a při delším poslechu nepříjemný. Konce vět zůstávají nedořečeny nebo vyřčeny téměř šeptem. Petr Robejšek prostě nutí posluchače, aby ho pozorně poslouchali, jinak nepochopí, o čem vlastně mluví. Proto osloví pouze své příznivce, kteří ho mají rádi a pozorně sledují každé jeho slovo. Stejně jako mnoho jeho politických kolegů nezasáhne významně širokou skupinu voličů a pouze dál rozdrobí politickou scénu na malé ostrůvky podporovatelů svých oblíbenců. 

Legrační je snaha o "státnickou" spisovnou češtinu - tak nějak mi v tomto připomíná Miloše Zemana. Kdo neumí používat českou výslovnostní normu, ať raději mluví, jak je zvyklý. Ne, že by s takovým projevem nějak výrazně prorazil, ale alespoň neudělá ve svém sdělení víc škody než užitku. Důsledné vyslovování "J" v časování slovesa být, vytváření rázů v místech, kam nepatří, základní chyby ve spodobě znělosti, například "k" ve slově někdo, to vše spolu s nedodržováním švů usvědčuje Petra Robejška o dnešní zkreslené představě o používání mluveně češtiny ve veřejném projevu. 

 Vše, opravdu vše se dá pominout a přejít, a logopedické vady při výslovnosti vibrant a polozávěrových souhlásek obzvlášť, hlavně, když má mluvčí, co říci a zda slova a věty, které vypouští z úst naplní obsahem. A naplní-li, tak jakým. Ano, bavíme se o emočním vzkazu posluchačům, o nejdůležitějším atributu každého sdělení, který rozhoduje o tom, jestli obsah projevu dopadne na úrodnou půdu nebo spadne na úhor nezájmu. Bavíme se o důvěryhodnosti. Petr Robejšek je v tohoto ohledu zářným příkladem tvrzení, že papír snese všechno. Moc hezký projev si napsal. Ale ať ho potom nečte. V jeho podání se z něj stala snůška většinou bezobsažných termínů a mnohdy nelogicky nafrázovaných vět. Snaží se sice dát svým sdělením obsah, ale jsou to emoce naučené a divadelně přehnané. A protože Robejšek není herec a hrát neumí, působí celý projev poněkud směšně. Nesoulad verbálního a neverbálního projevu z něj trčí jak sláma z bot.Těžko uvěřit výčtu hodnot Realistů, když se je mluvčí snaží prezentovat tak, jak by takzvaně měl a ne tak, jak je opravdu vnímá. Závažnost, kterou se snaží do celkem banálních a v jeho podání bezobsažných sdělení vložit, dává celému projevu poněkud výhružný charakter. Pokud chce nová strana oslovit milovníky konspiračních teorií, tak v pořádku.

Je úplně jedno, jaké politické názory nebo myšlenkové proudy politik prosazuje. Stejně jako moderátoři by si měl zvyknout na to, že musí jít se svou kůží na trh. Nemůže se snažit něco hrát, tím spíš hrát sám sebe. Publikum je přísné a jako celek bez ohledu na chválu kamarádů a známých pošlou každou špatnou hru k derniéře. Jinými slovy, jestli má strana Realisté uspět, musí si její předseda myslet to, co říká. Nebo ať začne říkat to, co si doopravdy myslí. Marek Dospiva by si měl rozmyslet, zda bude investovat do projektu, který začal celkem dobrou pohřební řečí. 

 Pavel Hronek