Poloplná nebo poloprázdná...
Zdroj: YouTube
Je až s podivem, kolik názorů, kolik jednoznačných prohlášení a kolik argumentů s protichůdným významem se v poslední době objevuje v souvislosti s novým coronavirem a s ním související nemocí Covid 19. Že se na sociálních sítích dohaduje několik táborů lidí, kteří používají argumenty mnohdy za hranicí obecné lidské slušnosti, asi moc nepřekvapuje, ale že se dozvídáme polarizované názory vědců a odborníků dokonce někdy i ze stejného oboru, je opravdu zvláštní. Celá informační situace kolem Covid 19 je opravdu velmi nepřehledná, a není divu, že běžnému konzumentu sdělovacích prostředků z toho jde hlava kolem. A co teprve novináři a reportéři? Jak oni mají lidem srozumitelně a jednoduše interpretovat informace, které se dozvídají ze všech stran. Od virologů, imunologů, hygieniků, lékařů na nejrůznějších pozicích, od politiků a bůh ví od koho ještě dalšího, když každý říká prakticky něco trochu jiného. Ať už se jedná o roušky, vládní opatření nebo o samotnou nemoc Covid 19. Co je pravda, když každý se ohání studiemi, průzkumy a názory prezentovanými v renomovaných periodikách?
Poslední dobou se začíná šířit názor, že právě tato nejednotnost a protichůdná vyjádření odborníků způsobuje zmatenost obyvatelstva a tendenci k nerespektování vládních nařízení. Odhlédněme od dat a informací, kterými se řídí při svém rozhodování vláda a podívejme se na informace, které se z odborných i "odborných" kruhů šíří mezi lidmi, a vytvářejí pak na rozhodování vlády, která dává relativně velký prostor veřejnému mínění, zpětný tlak. A platformou, která informace veřejnosti zprostředkovává, nebo by alespoň měla profesionálně zprostředkovávat, jsou jednoznačně média.
Když se rozhlédneme po mediální scéně, zjistíme, že prakticky neexistuje pořad, který by se týkal celé problematiky pravě probíhající pandemie. V drtivé většině případů se tématu věnují rozhovory, kdy se redaktor nebo reportér dotazuje některého odborníka na celou škálu otázek. Od virulence SARS - CoV - 2 až po to, zda zákaz uzavírání stravovacích zařízení po 24. hodině je v pořádku. Ne, že by rozhovor nebyl dobrý a hodnotný novinářský útvar, ale prosím vás, jak má znát odborník, ať už na cokoliv, relevantní odpovědi na otázky z celého odborného i společensko -politického spektra? Jako by si redaktoři neuvědomovali, že odpovědi na všechno mají zejména ti, kteří většinou žádnými odborníky nejsou. Odborník, a tedy autorita ve svém oboru, odpovídá, už ve svém zájmu, pouze na otázky, týkající se jeho dost úzce zaměřeného odborného zájmu nebo oblasti zkoumání. Ne, že by nebyl informován, ale ví, že jiné problematice, byť z jeho oboru, se věnují jiní kolegové a nechce jim do jejich specializace zasahovat. A proto je pro novináře nesmírně důležité vědět, koho se bude ptát a pečlivě si na rozhovor připravit otázky. Jenže ďábel tkví v detailu. A tím detailem na straně médií je to, že pro každý rozhovor je vymezen nějaký prostor. A zkuste udělat pětiminutový rozhovor na vysoce odborné a úzce zaměřené téma tak, aby tomu mainstreemový divák a posluchač rozuměli. Buď ho zahltíte zbytečně podrobnými informacemi a vědeckými důkazy tak, že půlku rozhovoru nebude vědět, o čem se mluví, a nebo budete mít téma vyčerpáno za minutu a čtyři minuty na sebe budete koukat. A nebo se budete pět minut snažit problematiku vysvětlit, takže na konci na vás bude koukat respondent nechápaje, proč se ho stále dokola ptáte na jedno a to samé.
Většinou, a tady začíná odpovědnost médií, to však končí úplně jinak. Redaktoři a novináři si asi nějak zvykli na formát politických rozhovorů, kdy je jim protějškem politik, který má už z podstaty názor na cokoliv. A když se proti moderátorovi ocitne řekněme virolog, automaticky předpokládá, že je detailně informován o množení nového coronaviru, i když jeho specializací je virus chřipky a nutí ho do odpovědí na otázky, které mu naprosto nepřísluší. Třeba na to, jak se staví k povinnému nošení roušek a z jakých materiálů by měly být.
Určitě jsou každému povědomé následující obrázky: Ve studiu sedí moderátor a proti němu uznávaný mikrobiolog. Moderátor se ptá, co si kapacita myslí o nařízení plošného nošení roušek v uzavřeném prostoru. Mikrobiolog odpovídá, že proti rouškám nic nemá, ale že to není jeho specializace, a tak by se k tomu nerad vyjadřoval. Moderátor je však v tísni a před ním ještě ještě minuta rozhovoru, a tak otázku přeformulovává. " Ano, to chápu, ale já se vás neptám na odborný, ale váš osobní názor na nošení roušek". Vědec se ošívá a je naprosto jasné, že se mu na otázku nechce odpovědět. Je ale v mírném stresu, přeci jen na něj kouká milion lidí, a tak ze sebe vysouká odpověď, že tedy roušky obecně jsou dobré, a že když je budeme nosit všichni, tak to může jen pomoci. Přepneme kanál a v tu samou chvíli v jiné televizi sedí jiný moderátor a jiná odborná a všemi uznávaná kapacita v oboru mikrobiologie a situace se opakuje jako přes kopírák. Jen po odborníkově ošívání uslyší divák úplně jinou odpověď. Například:" Roušky jsou dobré, zcela jistě to platí pro zdravotnická zařízení, ale nejsem si jist, zda plošné nařízení jejich nošení nemůže přinést víc škody než užitku".
A je to tady. Dva uznávaní vědci, kteří, a na to vezměte jed, vycházejí ze stejných sad informací, a přitom dvě různé odpovědi. A protože tuto informaci byly tyto odborné autority doslova násilím donuceny sdělit laickému publiku, je položen základ na rozdělení názorů ve společnosti, která se bude dál štěpit sdílením rozhovoru po sociálních sítích. Nikdo už nikdy nebude brát zřetel na to, o čem původně rozhovor byl a odpovědi na otázky, týkající se odborné specializace obou vědců budou zapomenuty. Žít bude jen otázka roušky ano nebo ne, protože roušky se týkají všech, zatím co množení virů zajímá a rozumí mu málokdo. A diváci se automaticky rozdělí na dvě skupiny, podle toho, jak jim ten či který vědec nebo moderátor byl sympatický.
Otázky, týkající se coronaviru, začínají být pro vědeckou obec velmi citlivé. A není se co divit. Jejich zkušenosti s médii mnohdy opravdu nemohou být dobré. Současná doba se od klidné situace před první opravdu celosvětovou pandemií radikálně změnila. Moderátoři a reportéři však dělají svou práci stejně jako dřív. Jejich povinností je informovat o všem důležitém, co se děje. Ale už nestačí pozvat si do studia praktického lékaře a informačně ho vytěžit tak, jak se to standardně dělalo jako na kolovrátku každý rok při startu chřipkové epidemie. Média by si měla víc než kdy jindy uvědomit, že na jejich práci do značné míry závisí ne už jen veřejné mínění, ale doslova nálada společnosti, která je pro zvládání takové krizové situace velmi podstatná. Víc než kdy jindy by si měla vzít za své základní pravidla pro získávání a ověřování informací. Daleko větší pozornost by měla věnovat tomu, koho si zvou do studií na rozhovory a otázkám, které jim chtějí položit. Možná stojí za úvahu i změna formátu pořadů, ve kterých se chtějí coronaviru věnovat. Jestliže to neudělají, hrozí, že se informačním zdrojem pro veřejnost stanou nejrůznější youtubeři a influenceři, kteří zaplaví internetový prostor naprosto děsivými názorovými výlevy, které nemají žádnou vypovídací hodnotu. A že už se tak děje. Když se totiž zeptají kteréhokoliv odborníka na to, co není v oblasti jeho specializace, nedozvíme se relevantní informaci, ale názor. Asi jako bychom se ptali na to, zda je sklenice poloprázdná nebo poloplná. (pH)