Seriál Yamatoni
Nedávno mi vyprávěl jeden známý, jinak velký znalec televizní tvorby, zajímavou příhodu. Při běžném hovoru se svým studentem na fakultě se dostali ke srovnávání české a světové seriálové tvorby. Hovořili o scénáristických postupech, způsobu natáčení i režisérských přístupech v jednotlivých sériích, probrali specifika různých zemí i národností a dostali se i ke způsobu herectví a k tomu, zda je dobré seriály dabovat nebo ne.
Ke konci hovoru, při loučení, prohlásil student nevinnou větu. Větu, která se tvářila jako formální loučení, ale ve své naivní přímosti zapůsobila na profesora jako rozbuška a změnila mu program celého odpoledne. "Tak, pane profesore, já už musím, ale večer se podívám na ten nový seriál Yamatoni a zítra si o tom promluvíme, nashle".
To slovo zapůsobilo na mého známého jako polévka Gazpacho na Rimmera v Červeném trpaslíku. Yamatoni.... Něco mu to říkalo, ale přestože důkladně znal japonskou tvorbu včetně filmů hentai, mango a ečči, nedokázal si seriál zařadit. Rozběhl se k počítači a začal hledat. Začal klasicky na IMDb. Nic. Pro jistotu zkontroloval i ČSFD a další méně známé databáze. Nic. Zadal fultextové prohledávání.... potom začal projíždět jednotlivá japonská studia a jejich produkci. Večer odcházel domů s pocitem marnosti.
Profesionální čest mu však nedala a v hledání pokračoval i večer. Třeba ještě nebyla premiéra, napadlo ho.. Ti dnešní studenti se taky dokážou dostat s předstihem k ladasčemu. Vrátil se k natáčecím studiím a svou pozornost postupně rozšířil na celou Asii, pak Ameriku, Austrálii a nakonec i Evropu. Kontroloval produkční plány, někde se dostal i k údajům o rozpracovaných projektech, podíval se na portfolia všech distribučních společností, které nalezl. Nic, nic, nic...
V pět hodin ráno, unavený a zoufalý, zavolal do Tokia svému japonskému kolegovi, se kterým se seznámil na Berlinale. Ale i ten mu po krátkém pátrání sdělil, že seriál takového názvu nezná, ale jestli existuje, určitě není japonský. Ale že Yamatoni je jinak výborné japonské jídlo, hovězí maso vařené společně se zázvorem, sojovou omáčkou a cukrem. S ubezpečením, že si ho někdy společně dají, se rozloučili.
Ráno na fakultě byl celý rozmrzelý a při chůzi po chodbách se obezřetně rozhlížel, aby měl možnost vyhnout se setkání se svým včerejším spoludiskutérem. Moc se mu nechtělo přiznat, že seriál nezná. Měl však smůlu. Z hloučku studentů na něj mávalo a hned se k němu hrnulo jeho Waterloo. " Pane profesore, hrozně se omlouvám, ale včera jsem to nestihl, bo zme šli na pivo a stihl jsem až konec filmu pro pamětníky. Tak snad příště".
Film pro pamětníky? Cože? Takže žádný japonský seriál, žádné vařené hovězí! Ale obyčejná repríza na ČT1! A ztráta času a sebevědomí nejméně na čtrnáct hodin. To už člověka naštve. A všechno jen kvůli jednomu špatně vyslovenému slovu. Když mi můj známý příběh vyprávěl, byl už klidný a po dvou pivech se tomu i zasmál.
Ano, je to k zasmání, ale mě v tu chvíli napadlo, jestli tento případ není pro celou naší současnost příznačný. Lidé mluví, protože chtějí jiným lidem něco sdělit. Jestliže chcete, aby vás ostatní poslouchali a rozuměli vám, je nutné se chyb vyvarovat. V běžném rozhovoru chybujeme všichni, někteří více, někteří méně. Posluchač pracuje imaginativně a každou reálii, každý děj si musí představit. Aby mohl sledovat sdělení řečníka průběžně, musí všemu rozumět okamžitě. Každá výslovnostní chyba, každý novotvar ho zdržuje a brání celkovému porozumění sdělení.
Když neporozumí v běžném osobním styku, tak se ještě může doptat, ale při sdělení v médiích už takovou možnost nemá, a může tak dojít k velkým nedorozuměním. Samozřejmě, ne každá chyba znamená zdržení čtrnáct hodin, ale je opravdu rozdíl, jestli po Nuselském mostě projedete bez držení nebo bez zdržení a nebo jestli řeknete, že " situace se nezmění, dokud nezmizí Kovy" místo covid. A je opravdu velký rozdíl, jestli se večer hodinu díváte na misku hovězího Yamatoni nebo na další díl seriálu Já, Mattoni. (pH)