Slova, slova, slova…

Dětství…, tráva…, kouzlo…, pád…, jinoch…, zrada…, kráva…, okurka…, otrava…, zrání…, jablko…, strach…, konec…, dospělost…, stáří…, moudrost…, láska…, zmar…, spokojenost…, smrt…, pohlazení…, pláč…, spolupráce...,  deník…,  strom…,  bohatství…, rodina…, zahrada…, dveře…, síla…, louka…, skvrna…,

Slova, slova, slova, jedno za druhým, nevinná slůvka, která všichni známe.  Víme, co znamenají. Nebo si myslíme, že víme, co znamenají…  Pár písmenek s jednoznačným obsahem… Jednoznačným?  Představte si, že jsou za sebou seřazena v pečlivě daném pořadí a zkuste si je přečíst znovu.  Většině z vás se začnou asociačně vybavovat situace, které se podvědomě budete snažit spojit v příběh, který vám bude dávat smysl.  Protože si však pod každým slovem představuje každý něco trochu jiného, i příběhy budou jiné, budou jinak začínat a končit. Životní cesta a zkušenost, vzpomínky a pocity, které máme všichni zasunuty někde uvnitř, stejně tak i životní situace, ve které se zrovna nacházíte, to vše bude mít vliv na vaši představivost.  A proto ze stejné řady za sebou jdoucích slov vzniknou tisíce příběhů. Pro každého ten jeho, jedinečný.  Už máte svůj příběh?

Ne, nemusíte se bát, nejde o žádný test a ta slova jsou seřazena úplně nahodile. Jejich posloupnost nic neznamená. Ale ta slova sama o sobě ano. Když je vidíte napsaná, tak většinou ne takto naze, vystavena širokému zneužití k jakémukoliv významu .  Autor textu se je vždy snaží přiodít nějakým přívlastkem, aby čtenáři naznačil, co si vlastně má představit.  Tak třeba „dětství“ bude šťastné nebo krátké, veselé, smutné nebo taky inspirativní. Může být ale také šťastné inspirativní a veselé. Nebo také nešťastné či dokonce trudné.  Když přívlastek chybí, každý si představí to „svoje“ dětství. Prostě dětství, jaké chce, většinou tedy idylickou bezstarostnou dobu.  Někdo ale také trpkou dobu plnou ústrků a křivd. Psaný text ovládá autor, který určuje, co si má čtenář myslet, a záleží pak na jeho stylistické dovednosti, zda se mu to podaří nebo ne.

U mluvené řeči to však funguje trochu jinak.  Posluchač text vnímá v první řadě plně imaginativně. Vše, co je řečeno si musí představit.  Navíc nemá možnost se vrátit, aby textu porozuměl dokonale.  Vše musí být na první dobrou.  Jakékoliv verbální sdělení je tedy ve výsledku řada obrazů a představ, která musí dávat posluchači smysl.  A ten smysl mu bude dávat jen tehdy, když všechno, co vypustí z úst, si v první řadě dokáže představit sám mluvčí. Když nedá do každého slova, do každé věty, do každé reálie obsah, tedy kus své duše a spoléhá se jen na slova, slova sama ztratí smysl. Ztratí obsah, svou hrdost a jediný smysl své existence. A mluvčí je začnou zneužívat jako levné šlapky u silnice, což v jejich ústech opravdu budou.

Kampaň…, úcta…, já…, demokracie…, peníze…, já…, etika…, lež…, já…, čest…, senior…,  voliči…, já…,  krádež…, marketing…, já…, podvod…, lidi…, čau. (pH)